Jak mi bylo za komunistů a po nich

Nebojte se, o komunistech článek opravdu nebude, vždyť v roce 1989 mi bylo pět let a o politiku jsem se opravdu nezajímala. Dětství jsem (co si pamatuji) měla opravdu hezké, se vším všudy. Nepamatuji se, že by nám někdy něco chybělo. Kupa hraček (lego, merkur, stavebnice cheva, seva, auta na dálkové ovládání, panenky, klávesy atp.), dodnes nechápu, kde na to naši rodiče brali peníze, je pravda, že mamka i taťka jsou šikovní. Maminka na nás šila oblečení a taťka to umí velice dobře se dřevem (s jakýmkoliv materiálem). Nejraději a nejčastěji jsme byli samozřejmě venku, na pískovišti, na zahradě na stromech. Poflakovali jsme se po vesnici, tenkrát to ještě šlo, a vymýšleli co kde provedeme.

Jelikož jsme nebyli žádní svatoušci (to musím přiznat), tak pokud jsme dělali neplechu = byli jsme biti a zaslouženě (to by dnes již také neprošlo). Nejvyšší aktivitu zlobivosti jsme vynakládali když rodiče nebyli doma a hlídala nás Babička. V nejvyšším rozčilení nás pak honila po domě s lepačkou v ruce, jež byla ještě nadstavena dřevěnou holí, aby lepačkou dosáhla i na mouchy sedící na stropě. Pro nás to byla velká legrace a babičce jsme se smáli, že ať utíká, ale že nás stejně nedožene. Někdy se jí to ale podařilo a to pak byla na zadku pěkná jelita.

Ostatně s babičkou byly pořád nějaké starosti (teda spíš ona měla starosti s námi). Babička, jako většina lidí v té době, chovala různou zvěř. Byly to ovce, kozy, slepice, králíci, prase apod. My jsme stále nemohli pochopit, že jsou to němé tváře, které také chtějí svůj klid a pohodu. Na slepicích jsme se učili jak přežít v divočině a chystali jsme na ně různé pasti. Konstrukce byly velice důmyslné a některé i fungovaly. Jednu se nám podařilo chytit do bubnu od staré pračky, pak nás ale mamka zavolala na večeři a chudák slepice tam zůstala přes celou noc. Babička nadávala jako čert a že už se nediví, že chudáci slepice poslední dobou moc nenesou.

Byli jsme tyrani. Na zadní zahradě se pásly ovce. Nám to samozřejmě nedalo a jako správní cow(sheep)boys jsme vylezli na strom uprostřed zahrady a lákali jsme ovce na přivázané jablko k provázku. Jakmile ho ovce začala žrát, jezdec naskočil ovci na hřbet a ovce se s bekotem a s černým pasažérem rozeběhla rychlostí blesku. Nezvaný náklad ze sebe chtěla co nejrychleji dostat a tak zamířila přímo k protějšímu stromu a jezdce shodila. Byl velký hrdina ten, co dojel nejdál. Nevím, zda jsme za to mohli my, ale po nějakém čase ovce chcípla. Na kozách se jezdilo špatně, mají moc kostnatá záda a není se pořádně čeho držet.

Nedávno jsem někde slyšela, že pískoviště ve městech jsou sice ohraničena plůtkem, ale kočky to stejně přeskočí a vys.. vykonají potřebu přímo do písku (jak by taky ne, kočka přeleze cokoliv a vys… vykoná potřebu vždycky do toho nejměkčího, tak aby to mohla po sobě zahrabat). No, ale připomnělo mi to časy, kdy jsme si doma taky hráli v písku (nebyl sice privátně určen pro nás děti na hraní, ale pro výrobu malty, to nám ale nevadilo). Hovňousů tam bylo taky docela dost. My jsme je vždycky odhrnuli na bok, nebo vyhodili pryč a hrálo se dál. V písku jsme dělali bunkry (byla to docela velká hromada), stavěli jsme přehrady, hrady a zámky. Někdy se divím, že jsme to se všemi těmi hov.. vykonanými potřebami přežili ve zdraví.

Co se týče koček, vždycky jsme jich měli hodně. Něco kolem 3-5 kusů. Na jaře vždycky nějakých pár koťat přibylo, ale ony po čase vždycky někam zmizely. Babička říkávala, že asi odešly, nebo že je asi přejelo auto. To, že je postupně topila, nám prozradila teprve nedávno L. To je smutné, ale jinak to asi opravdu nešlo a na vesnici se to tak prostě dělalo. Dneska kočku dáte vykastrovat a je to bez problémů.

Ale ať neskončím tak negativně. Všichni si pamatujete památnou větu z filmu Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody: Králíka, zase máme králíka. Tak to my jsme to měli podobně. Rozdíl je v tom, že mi králík chutnal. Dnes už Babička ani nikdo jiný z rodiny králíky nechová a já ho nejedla už asi deset let.

Jóó byla to sranda.